Když vás trápí poškozená imunita - 1/3
Imunitní systém brání organismus
Imunitní systém nepřetržitě brání organismus před choroboplodnými zárodky (bakterie, viry), neživými cizorodými částicemi, ale odstraňuje i odumřelé buňky vlastního těla či zasahuje proti buňkám nádorovým. Součástí imunitního systému jsou bílé krvinky, které se soustřeďují v lymfatických uzlinách, brzlíku, kostní dřeni a dalších imunitních tkáních například ve střevě. Další složkou je soustava krevních bílkovin zvaná komplement.
Vrozená složka imunity
Imunitní systém má svoji vrozenou složku a složku adaptivní, která se vyvíjí v závislosti na tom, s jakými nemocemi se jedinec během svého života setkal. Složka adaptivní se dále rozděluje na imunitu humorální (z latinského humor - tekutina) a buněčnou.
Do vrozené složky patří vedle kůže tvořící vnější bariéru těla také typ bílých krvinek zvaný makrofágy (a některé další), které jsou schopny pohlcovat cizorodé částice. Další součástí je komplement učinkující jak proti bakteriím, tak proti škodlivým buňkám vlastního organismmu.
Adaptivní složka imunity
Adaptivní část imunního systému je velmi složitá. Na základě vzájemných interakcí jsou jeho buňky schopny rozpoznat vniklý mikroorganismus nebo nádorovou buňku a svou odpovědí je zlikvidovat. Součástí adaptivní složky jsou T a B lymfocyty, které mají na svém buněčném povrchu mnoho receptorů schopných rozeznávat jednotlivé tělu škodlivé částečky a navázat se na ně, ať už jde o bakterie, viry, houby nebo jiné, i neživé částice. Souhrně se jim říká antigeny (z anglického antidote generator, tedy něco, co stimuluje tvorbu protilátky).
Buňky imunitního systému
Bílé krvinky se dělí na B - lymfocyty zajišťující humorální imunitu, T - lymfocyty zajišťující buněčnou imunitu. Humorální a buněčná imunita patří k adaptivní složce imunitního systému.
Dalším typem bílých krvinek jsou makrofágy a některé další buňky (neutrofily, eozinofily a bazofily). Ty patří k vrozené složce imunitního systému.
V humorální imunitě působí samostatné protilátky, které jsou produktem B - lymfocytů.
V buněčné imunitě působí samotné T - lymfocyty přímo na nežádoucí buňky či viry.
Všechny krevní buňky, mezi které patří i buňky imunitního systému vznikají z jedné zárodečné krvetvorné buňky. Ta se rozděluje a vznikají tři druhy buněk:
- Erytroblast, ze kterého se dále vyvíjí erytrocyt, tedy červená krvinka přenášející v krvi kyslík (není součástí imunitního systému)
- Lymfoidní progenitor, ze kterého se vyvíjejí buňky adaptivní imunity, tedy B a T - lymfocyty.
- A konečně tzv. myeloidní prekursor, ze kterého se vyvíjejí buňky vrozené imunity a vedle nich ještě krevní destičky zodpovědné za srážení krve.
Každý lymfocyt reaguje na jiné antigeny
Struktura receptorů se díky složitým genetickým mechanismům na každém lymfocytu vyvíjí odlišně a tak je každá jednotlivá buňka schopna reagovat na jiné antigeny. A protože lymfocytů je v těle velmi mnoho, a tak se mezi nimi vždy najde aspoň několik takových, které jsou schopny na daný antigen reagovat.
Po rozpoznání antigenu se lymfocyty pomnoží
Samotná reakce několika buněk by však k obraně mechanismu nestačila. Ty které jsou tedy ke konkrétnímu antigenu citlivé se tedy pomnoží a vytvoří tak další své kopie potřebné k této imunitní reakci. Po úspěšném zlikvidování antigenu tyto buňky v těle dále zůstávají připraveny pro případné další setkání s tímto antigenem. Tentokrát však již bude odpověď mnohem rychlejší, protože potřebné buňky jsou předchozí zkušeností připraveny a je jich mnohem více.
Imunitní systém má svou paměť
Tomuto jevu se říká imunologická paměť a na jejím základě se imunitní systém dokáže učit podobně jako mozek, i když samozřejmě zcela nezávisle na našem vědomí. Na podobném principu funguje i očkování. Z původce nemoci, proti které se očkuje se izoluje antigen, tedy část viru či bakterie (nebo se původce nabídne v oslabené či usmrcené formě, kdy nemůže očkovanému ublížit), na kterou jsou lymfocyty schopny reagovat a tato sama o sobě zcela neškodná část původce nemoci se očkováním nabídne imunitnímu systému. Ten s ní tedy v předstihu získá dostatečnou zkušenost a když dojde ke skutečnému setkání s nemocí, která by se jinak mohla rozvinout, tělo už je důkladně připraveno, schopné včas a dostatečně silně reagovat.
Humorální a buněčná imunita
Na humorální odpovědi se podílejí B - lymfocyty, které produkují bílkovinné protilátky. Tyto protilátky dokáží rozpoznat cizorodou částici a navázat se na ni. Protilátka je zas signálem pro makrofágy, které ji dokážou pohltit a rozložit. Humorální odpověď se uplatňuje zejména v obraně proti bakteriím.
Buněčná imunita se podílí na obraně proti virům, některým parazitům a nádorovým buňkám. Hlavní roli zde hrají T - lymfocyty, které se podílejí na rozpoznávání a usmrcování nežádoucích organismů či buněk.
Jakákoliv poškození vede k častějším onemocněním
Jakékoliv poškození imunitního systému vede k častějším infekčním onemocněním, pomalejšímu uzdravovaání a zvyšuje riziko vzniku některých nádorů. Přitom k poškození nebo oslabení může dojít v kterékoliv části imunitního systému. Změny můžou být přítomné již při narození nebo získané během života.
Vrozená poškození nejsou častá
Ačkoliv je známo více než 70 různých vrozených defektů imunity, které jsou následkem genového poškození, setkáváme se s nimi velmi vzácně. Mohou poškozovat B - lymfocyty, T - lymfocyty, obojí nebo postihují složky komplementu.
Poruchy B - lymfocytů
Pokud dojde k poruše ve vývoji nebo funkci B - lymfocytů, následkem je nedostatek bílkovinných protilátek a tělo se stává náchylnější k opakovaným infekcím.
X - vázaná agamaglobulinemie
Nejčastější takovou poruchou je X-vázaná agamaglobulinemie. Její název vyjadřuje, že je vázána na pohlavní chromozom X (chromozom je úložištěm genetických informací), který se vyskytuje ve dvou exemplářích u žen a v jednom u mužů, kteří na místo toho druhého mají ve všech buňkách chromozom Y, který určuje jejich pohlaví.
To je také důvod, proč se tato nemoc projevuje právě jen u mužů - pokud je jeden chromozom X postižen u žen, druhý jeho funkci dokáže nahradit. Pokud dojde k postižení u mužů, možnost náhrady neexistuje. Projevem nemoci bude zvláště náchylnost k infekcím kůže, krku, středního ucha, plic.
Nedostatky protilátek
Další skupinou vrozených onemocnění imunity jsou takzvané syndromy selektivního deficitu (nedostatečnosti) imunoglobulinu (jiné slovo pro protilátku). Protilátek je totiž více typů, označují se IgA, IgE, IgD, IgG a IgM, a každý z nich může v těle chybět. Nejčastějším z nich je nedostatek IgA, který se vyskytuje na sliznicích. Někteří postižení žijí bez obtíží, u jiných nastávají častější infekce dýchacího traktu nebo průjmy. U jiného onemocnění tohoto druhu je snížena hladina IgA a IgG a naopak zvýšena hladina IgM. Takoví pacienti trpí těžkými bakteriálními infekcemi.
Tento článek byl původně publikován v časopise Moje zdraví
Starší články:
Archiv všech článků